Změna velikosti písma

Drobečková navigace

Úvod > Informace > Historie > Střípky z historie obce

Střípky z historie obce

O historii obce se můžete dočíst ve dvou kronikách; jedna, Kronika obce Hradčan,  vyobrazuje život na vesnici mezi lety 1957 - 1963, druhá, kronika obecné školy, nastiňuje situaci v hradčanské škole od roku 1892 až do roku 1963, kdy škola zanikla, a děti začaly navštěvovat školu v Pavlovicích u Přerova. Kronika obce Hradčan zachycuje velmi podrobně pouhý kousek historie obce, i tak ale poskytne široké spektrum informací o každodenním životě v obci i politických událostech v tehdejší Československé republice. Ke kronice obecné školy je přiloženo i školní fotoalbum, které zhotovil p. Karel Vosyka, tehdejší řídící učitel. Školní kroniku, jež zachycuje 81 let činnosti školy v Hradčanech, psalo celkem 11 mužů, většinou správců školy (řídících učitelů) a ti velmi pečlivě zaznamenávali události jak školní a obecní, tak i významné státní.. Obě kroniky jsou uváděny shrnutím historie vesničky a vzniku jejího jména, ve školní kronice jsou pak pečlivě zaznamenány i zvyklosti lidí na přelomu 20. století. Výtah kroniky obecné školy citujeme níže, všechny informace jsou opsány přesně tak, jak v kronice stojí.

V současné době jsou obě kroniky i fotoalbum uloženy ve Státním archivu v Henčlově.
V lednu roku 2010 byly pořízeny fotokopie obou kronik a nyní jsou k nahlédnutí na obecním úřadě, později budou snad umístěny v knihovně.

Přehled správců obecné školy (řídících učitelů) a jejich působení

František Zacpal 1891 - 1910
Jan Janečka 1910 - 1914
František Růžička 1914 - 1915
Vendelín Mašíček 1915 - 1925
Vojtěch Ležák 1925 - 1930
Ladislav Vymětal 1930 - 1931
František Nádvorník 1931 -1935
František Košina 1935 - 1936
Karel Vosyka 1936 - 1948
Stanislav Oharek 1948 - 1958
Josef Ondračka 1958 - 1963 

Pamětní kniha obecné školy v Hradčanech

Hradčany leží při okraji silnice, kteráž vede od Lipníka k Dřevohosticím, pod lesem Záhořím na 49°26‘ sev. šířky. Od okresního města Bystřice pod Hostýnem jest ves vzdálena asi 11 km. Má 372 (z r. 1980) obyvatelů národnosti české, náboženství katolického v 67 domech. Domy dosti výstavné, kamenem kryté, stojí téměř vodorovně ve dvou řadách, chaloupky na konci vesnice jsou většinou kryté slámou. Statků jest 20, 2 čtvrti a ostatní jsou chaloupky a chalupy.
Skoro uprostřed podlouhlé návsi stojí zvonice. Byla až donedávna dřevěná a stálo kol ní 8 mohutných topolů. Teprv asi před 40 léty postavena místo sešlé, dřevěné zvonice zděná, a při ní později - před 20 lety zbudována šopa na obecní stříkačku. A když nedávno byl zakoupen obecní kočár, byla nízká šopa zvýšena, aby krytý kočár mohl se v ní otvírati.
Na severozápadním konci dědiny stával veliký dřevěný kříž, postavený v r. 1831; vrchnost dřevohostická darovala naň dub, a tesař Cagaš z Domaželic ho zhotovil. Když pak Marie Skálova z č. (chybí) zemřela v mladém věku, postaven jejím nákladem na místo dřevěného kříže v r. 1870 důkladný kříž kamenný, a starý kříž dřevěný umístěn na jihozápadní straně opodál vesnice při silnici, kdež posed stojí. U nového kříže kamenného postavena r. 1890 nová jednotřídní škola obecná.
Okolí vsi Hradčan během času podstatně se změnilo. Tak nynější louky, „Rybník“ na jihozápadní straně bývaly kdysi skutečnými rybníky. V tutéž stranu položená pole „Hék“ byla ještě před krátkým časem lesem nevelikým, posud jsou tam zbytky jeho. Jména některých rozsáhlejších tratí jsou: Díly, Kráčiny, Padělky vrchní, dolní a černé, Díly přední a zadní, Sedlíšťka, Vobenikovo aj.

Ves Hradčany - dle díla „Okr. hejtmanství Holešovské“ - má jméno své po Hradčanech, tj. lidech, kteří v ohrazeném místě bydleli. Vzpomíná se již roku 1160; mívala původně svou vlastní vrchnost, ale od r. 1558 náležela k panství Dřevohostickému. Roku 1398 a ještě roku 1523 jmenuje se tu tvrz, která stála nepochybně nad osadou v blízkém lese Záhoří, kde říká se dosud na Zámčiskoch. Zaznamenávám ještě věrohodnosti postrádající jakous tradici, jakoby jména „Hradčany“ dostalo se vsi naší někdy později, když snad blízcí osadníci, při potoku od vrchnosti usazení, rybám z panských rybníků zahrazovati měli cestu, aby nemohly po potoku nahoru. Tak mohlo býti ovšem za časů nedávných, ale odporuje tomu číselný pořad stavení. Dle tradice vzpomenuté mohly býti nejstarší chalupy právě při potoku - nyní Zavadilova a Zicháčkova. A přece nejstarší čísla i ráz mají chaloupky „v hulici od Šišmy“.
Stavení sama teprv po posledních ohních pohodlněji a dle potřeb hospodářských byla upravována. Tak - dle pamětníků ještě - ve staveních dřevěných, vně i uvnitř hlinou namazaných, bývala ve statku jedna světnice. Vstupme do takové jizby, jak v ní bylo před 50ti lety… Z jizby vedly dveře do síně a do maštale, ze síně do komory dolní. V dolní komoře složeny bývaly zemáky, bečky zelí - 20 věder obyčejně, truhly čeládky se šatstvem a moučnice. Z jizby - jak shora pravena - šlo se též do maštale, tam stávalo 4-5 tažných koní. Ostatní dobytek měl své oddělené chlévy. Bylyť obyčejně ve statku 2 krávy, 2 jalovice, 2-3 bachyně, menších vepřů tolikéž a 2-3 hříbata… Práci denní ustavoval hospodář s dorozuměním s hospodyní, nebo šlo-li o něco důležitějšího se starší čeládkou. Obyčejně starší - ať syn nebo čeledín - řezával sečku, mladší nosil vodu a česal koně. Čeleď vůbec považována za člena rodiny. Mužská čeleď vstupovala do služby o novém roku, ženská ba sv. Tři krále, a bylo zvykem vydržeti na službě nejméně rok. Čeládka stravovala jako hospodáři sami, jídala s nimi při stole a spávala ve světnici na zemi na slámě.
Dědičný fojt, vrchností ustanovený, měl robotu „šestimílovou“. Měl jedině vykonávati formanky 6 mil ročně a v čas žní svolávati a odváděti robotníky na místo, kde se mělo pracovati. Za pěší robotu potírávaly také ženské na podzim vrchnosti len. Ovšem, nebyl-li robotník dosti poslušen, nebo byl-li nějak urputný, že býval bez okolků zavřen. Neposlušného nesměl také hospodář na robotu poslati, nebo byl-li takový „neposlucha“ z cizího panství, byl vypovězen. Naopak zase odměnil pán pilné a zemdlené sekáče v čas žní nějakým mázem piva, který si po práci na účet pána vypili.

Že Hradčany nepřátelskými vpády mnoho utrpěli, netřeba (zbytek textu chybí).

Pan říd. uč. Zacpal nedokončil rozepsané dějiny obce. Příčina není známa.

Školní rok 1892 - 93

Správce vysokého c.k. ministerstva vyučování: Jeho Excl. baron Gautsch. Předseda veleslavné c.k. zemské školní rady: Jeho Excl. Heřman rytíř Loebl… Připomenuti dlužno, že dochůzka školní při skončení školního roku stěžována byla nemocí mezi dětmi rozšířenou, jíž několik dítek podlehlo. Zima téhož roku byla dlouhá a tuhá s hojným sněhem. Vyučování ukončeno dne 15. července 1893 slavnými službami Božími za „Te Deum“.

Školní rok 1911 - 12

Dne 4. října slavnostním způsobem oslaveny byly jmeniny Jeho Veličenstva, přičemž vzpomenuto jeho 81. letých narozenin. Dne 20. prosince konány obecní volby a dne 1. ledna volby představenstva, při nichž zvoleni: p. Skála František starostou, Augustin Skála radní, František Tihelka radní s František Jančík radní a za členy výboru František Hubík, Antonín Pátek, Tomáš Kundrát… V červenci navštívil část zdejšího pole nevítaný host kroupy, následkem čehož na polehlé obilí obdrželi občané slevu daní.

Školní rok 1914 - 15

Školní rok započat dne 16. září obvykle za mimořádných událostí mimoškolních, tj. za ryku zbraní válečných.

Hoši

Děvčata

Úhrnem

Poznámka

28

39

67

3 + 6 = 9
nováčci

V měsíci červnu 1915 povolena dovolená těm starším žákům (mimo uléváky) kteří se zúčastnili prací při přetrhování řepy.

Hrdinnou smrtí na poli válečném padli žáci bývalí zdejší školy:
Josef Zapletal, 26 roků starý padl hrdinnou smrtí na frontě italské při útoku květnovém. Pochován v Insbrucku. František Zapletal, bratr předešlého, 22 roků starý, zemřel na tyfus v nemocnici v Těšíně. Na ruském bojišti raněn a odvezen do nemocnice, kde skonal.
Josef Dolák, dobrovolník na italském bojišti v květnovém útoku dvakrát raněn, zemřel ve Víděňské nemocnici na otravu krve. Pochován ve Vídni.
Zajati v Rusku: Matějíček Stanislav, Kuča Ferdinand, Kuča Stanislav, Kotas František, Zoban Inocenc, Bubeník František, Ondruška Alois, Jemelík František, Kuča Antonín a Žákovský Antonín.
Zajat v Itálii je Zapletal Antonín, bratr padlých. Nezvěstný je Stanislav Kuča, který při květnovém průlomu u Lucku do posledního okamžiku setrval u strojní pušky…

Školní rok 1918 - 19

Pod mocným radostným dojmem ohromných událostí historických kdy shodil národ náš okovy, jimiž spoután byl po tři sta let, začínáme psáti kroniku školní za prošlý rok… Dnes stojíme u vytouženého cíle svých snah. Všechna pouta, jež nás proti naší vůli vázala k Rakousku a k dynastii Habsburské jsou zlomena. Svobodná a demokratická republika - válečný cíl našich legionářů a celého československého národa byl nejpovolanějšími ústy v Národním shromáždění slavnostně prohlášen… Samostatnosti naší drahé vlasti dosáhli jsme revolucí! Naše revoluce měla zvláštní ráz. Za hranicemi spočívala v promyšlené a pilné propagandě a diplomatické práci, v popředí této akce za hranicemi byli Masaryk, Beneš a Štefánik; uvnitř státu pracovala tajná Maffie… Doma pracovalo se bez krveprolití, třebas habsburské Rakousko brutálně naše lidi věšelo a střílelo.

Školní rok 1936 - 37

V chování nebylo žádných výstřelků, jen Klotilda Doláková byla několikrát trestána za prostořekost. Docházka byla s výjimkou listopadku a února uspokojivá. Po dva jmenované měsíce vyskytovala se mezi žáky častá menší či větší nachlazení. Vážněji a několikrát byla zachlazena Božena Jemelíková, jejíž zdraví je celkem chatrné. Obdržela také na měsíc červen zdravitní dovolenou a strávila jej v legionářském domově v Bystřici pod Hostýnem. Žák Josef Vaculík si zlomil v listopadu klíční kost a měsíc nechodil do školy. Právě se dovídám, že včera si zase při hře zlomil stehenní kost a jistě si zase poleží měsíc v nemocnici v Přerově. Vzhled vnějšku školy se změnil. Bledě zelená fasáda byla vyměněna bledě žluto-oranžovou. Okna a dveře byly natřeny, byly pořízeny nové okapové žlaby a roury se zeleným nátěrem.

Školní rok 1937 - 38

Tento rok byl na události takový, že i nejrychlejší novinářské zprávy byly předstihovány skutečností. Podám zde pouze chronologický obraz událostí, kterých jsme byli svědky. 21. května 1938 posláno bylo několik ročníků býv. Československé armády k mimořádnému cvičení a od toho dne stupňuje se proud dějů, které byly předehrou k podzimku 1938 a všeho dalšího. V prvních dnech září jednala vláda se zástupci Henleinovy strany SdP o poměru mezi Čechy a Němci. Do Prahy byl vyslán anglický pozorovatel lord Runcimon, který měl býti zároveň „prostředníkem“ mezi oběma národy. 5. září učinil V§dce a říšský kancléř A. Hitler prvý projev v Československu v Norimberku. 17. září vyhlášen výjimečný stav v Čs. Rep. 23. září jmenována nová vláda v čele s generálem Syrovým a za účasti Slováků. 1. a 2. října vyklizeno prvé postoupené pásmo, které bylo hned obsazeno německým vojskem. 5. října odstoupil p. prezident Dr. Edvard Beneš a v Žilině svolán sjezd sloveských autonomistů. 6. října v Žilině vyhlášena autonomie Slovenska. 28. říjen 1938 poprvé pracovním dnem. Novým prezidentem druhé Česko – Slovenské republiky „zvolen“ Dr. Em. Hácha, zatím Dr. Edvard Beneš s chotí opustil Evropu. 15. března 1939 počínaje 6 hodinou ranní je postupně obsazováno zbývající naše území, načež vydán výnos o Protektorátu Čechy a Morava.Předseda slovenské vlády jmenován Dr. J. Tiso.

Školní rok 1939 - 40

Ve vyučování bylo cítit jisté výkyvy, jak už snad ani jinak nelze v době tak pochmurné, jakou nyní prožíváme. Pro nedostatek uhlí prodlouženy pololetní prázdniny až do konce února. 1. října zaveden byl prodej potravin, oděvů a obuvi na lístky. Události poslední doby přiměly náš národ k tomu, aby se těsněji sdružil a semknul, pomáhal všem ptořebným spoluobčanům, udržoval jejich zdraví a podporoval je morálně i hmotně.

Upozornění – Na základě nařízení ministerstva školství uzavírá se tato školní kronika a od počátku šk. roku se činí záznamy do nové knihy. Tato kronika musí býti zatím zapečetěna a uschována.

Úsek kroniky mezi lety 1940 – 1945 chybí. Další zápis je uveden datem

9. květen 1945.

Osudný den Československa – 30. září 1938 – smutný den dějin republiky, který bude zapsán v dějinách našeho národa písmem nejčernějším. V ten den došlo v Mnichově ke schůzce čtyř evropských premierů Chamberleina, Daladiera, Mussoliniho a Hitlera. Nacismus vybičoval vylhanou propagandu o sudetských Němcích do té míry, že Evropě skutečně hrozilo válečné nebezpečí. Evropad, nepřipravená na odpor výbojného nacismu, musela přinést první obět – bylo obětováno Československo, které muselo odstoupit Sudety, aby byly připojeny k říši. 30. září 1938 dověděl se všechen dobrý lid v Čechách, na Moravě i Slovensku, že byl pro tu chvíli zrazen velmocemi. Ale jeho víra v lepší budoucnost ho nikdy neopustila a vývoj budoucích sedmi let ukázal, jak nezlomně silné je heslo, že spravedlnost a pravda vždy vítězí!!

V posledním zápisu válečné školní kroniky přislíbil jsem, že stručně vylíčím naše postavení za okupace. V úvodu zmiňuji se o mnichovském diktátu a zradě. Co následovalo? Prezident Dr. E. Beneš v zájmu klidu na území republiky, odletěl týded před 28. říjnem 1938 s chotí do Anglie, aby za hranicemi všas se dal do boje za nápravdu křivdy spáchané na naší republice. Národ doma, nedbaje snah tehdejší pražské Háchovy vlády o přizpůsobení se nepříteli, začal tiše revoluci kladením květin k pomníkům připomínajícím náš velký boj za svobodu v první světové válce. Uběhlo několik málo měsíců a přišel 15. březen 1939 a s ním zabrání zbytku Československa. Tímto dnem přišel do našich zemí nejhnusnější teror všech dob, nejhroznější národní a politická persekuce, nastalo údobí bezmezného utrpení a kulturního mrzačení, ale i šest let největšího heroismu, bezpříkladné obětavosti, národní pospolitosti a vlasteneckého nadšení v českém národě. V těchto nejtežším dobách s důvěrou jme pohlíželi na západ, k tomu, který převzal na sebe úkol býti strážcem odkazu Masarykova – k prezidentu E. Benešovi. Jen v hrubých rysech vylíčím, jaké byly poměry v obci v době okupace. Naši obec lze řaditi mezi nejšťastnější, které prožily tuto strašnou válku bez větších otřesů, ztrát a obětí na životech. Jako všude, i zde byly dvojjazyčně označeny veřejné budoby a na nárožích se objevovala dvojjazyčné úřední vyhlášky. Mnoho jiných a jiných otázek by zasluhovalo, abych se o nich rozepsal. Nesporné je, že tato poslední válka nám ukázala, čeho se máme v budoucnu vyvarovat, aby se neopakovaly již nikdy dny 30. září 1938 a 15. březen 1939. Jsme opět svobodni a máme jedinou a poslední dějinnou příležitost pochopiti smysl druhé světové války. Propásneme-li tuto příležitost, je navždy veta s českým národem. Proto gestapácká zvěrstva, mučírny koncentračních táborů a všechno to bahno posledních 7 let budiž v nás zachováno jako odstrašující příklad pro budoucno. Uvážíme-li všechno dobře, co máme za sebou a slíbíme-li si, že na skutenčém vzájemném přátelství národním i politickém chceme budovat nový stát, novou kapitolu českých dějin, bude-li v nás všech skutečně velké budovatelké a pracovní nadšení, opět se stane zemským rájem na pohled, ta krásná země česká, domov můj!

Oprava školy v roce 1946

historické foto

Školní rok 1949 – 50

Ve školním roce byly pořádány vzpomínkové oslavy významých státníků československých a sovětských, jakož i oslavy významných událostí. U příležitosti 70. narozenin gen. J.V. Stalina byla uspořádána ve škole výstava o životě a díle J.V. Stalina. Při oslavě Dne vítězství běželi žáci dne 7. května 1950 štafetu z návsi do Nahošovic. Na návsi byla toho dne uspořádána slavnost, na níž účinkovali žáci národní školy.

Školní zájezd do Prahy, Lidic a Lán v květnu 1948

historické foto

1. a 2. třída – duben 1951

 

3., 4. a 5. třída – duben 1951

Školní rok 1962 – 1963

Po prožití teplých, slunečných prázdnin přislo žactvo i s rodiči do čisté a upravené učebny, aby vyslechlo projevy k začátku nového školního roku. Uvítací projev přednesl náhodně řed. školy Jos. Ondračka, který se na den vrátil z nemocnice (žloutenka). Byli přítomni: ředitel školy, Hudec Zd, Ondráčková Zl. Za VŽ a rodiče: Tihelková Olga, Vaculíková Dobromila a Blažena, Tomčíková Mariek, Zobanová Vlasta, Klvaňová Filoména, Skálová Berta, Hradílková Marie, Klesnilová Klot., Složilová M., Jančíková Marie a Klvaňová Irena. Po celý školní rok bylo žactvo vedeno k uvědomělé kázni a socialistickému žití. Ředitel školy požíval velké důvěry u žáků a žáci velmi rádi chodili do školy. Důkazem toho jsou tyto případy. V době zastoupení ředitele školy p. Spáčilem přešla začka Vlasta Klvaňová. Když pak začal učit p. řed. Ondračka, chtěla se vrátit a chodila ve volná odpoledne do školy zde, ale rodiče ji nechtěli dát zpět. Nebo onemocněli žáci Vaculík Lumír, jindy Tihelka Miroslav. Od lékaře měli přikázáno ležet – být doma. Ale v nestřežených chvílích rodičům utekli do školy. Byli raději ve škole – jak doma (jejich vlastní slova). Dnem 1. září 1963 přestala existovat škola v Hradčanech. Ředitel onemocněl a po nemoci přešel dočasně na školu v Pavlovicích. Bývá však stále v Hradčanech. Tímto se loučí jak se školou, žáky, tak vlastně i s obyvateli Hradčan. Jako ředitel školy strávil zde plných 5 roků Občané chovali se k němu vždy velmi dobře, takže si do dalšího působení na jiném místě ponese na Hradčany a 99 % jejich obyvatel ty nejkrásnější vzpomínky.

Poslední příspěvek p. ředitele Ondračky uzavřel Kroniku obecné školy v Hradčanech. Celkem je kronika psaná na 310 stranách a popisuje 71 školních let.

Návštěvnost stránek

402144