HradčanyHradčany mapa
Drobečková navigace

Úvod > Naše obec > Historie > Ze vzpomínek našich rodáků

Ze vzpomínek našich rodáků

Návrat k domovu  - Ing. Oldřich Tihelka

Pamatuji, když Miroslav Horníček ve svém sentimentálním rozjímání o domovu řekl: „Domov není zařízený byt, opatřený výdobytky současna. Domov je mimo tyto věci - je nad nimi, mezi nimi, domov je ovzduší, domov je radost při návratu a stesk, když jsme vzdáleni.“

Ano, stesk po vzdáleném domovu je něco, co nelze přesně definovat. Je to jakási skrytá bolest, která, soudě z vlastních poznatků, je neléčitelná. Vrátit k domovu bychom se měli všichni. Mnozí z nás ani nevědí, že žijí životem narušující domov, že naše chování směřuje k dlouhodobé likvidaci domova. Je nutno si znovu uvědomit, co je to domov a jaké chování jej upevňuje. Komu není lhostejný domov, kdo ještě cítí zodpovědnost za svěřené dědictví našich předků, pro toho nemohou být lhostejná ohrožení domova.

Co je to domov? Tuto otázku jsem si položil nesčetněkrát a s přibývajícím věkem stále častěji. Hledal jsem odpověď a vždy, ať to bylo v různých životních podmínkách a místech, kde jsem v produktivním věku působil, vždy se mi v mysli vynořila stejná odpověď, že můj domov je moje rodná vesnička, tak, na rozhraní Záhoří a Hané, malá a milá, s krásným názvem - Hradčany.

Domov je pocit, který mne provází celý život, je to cosi zděděného po předcích, jakási povinnost k tradicím, k událostem, které jsem od dětských let prožil, na které až dosud, pokud si je ještě pamatuji, vzpomínám. A věřte, milí rodáci, že postupně, s přibývajícím věkem, defilují vzpomínky stále častěji a tak detailně, že člověk nad tím s podivem žasne. Moje rodné Hradčany žijí se mnou a já s nimi.

Téměř denně se mi promítá zážitek a vzpomínka na moji zlatou maminku, když mne prvně vedla do hradčanské obecné školy. Bylo to na návsi, na rohu Horákova gruntu, když maminka, nepochybně na otázku někoho, odpověděla: „No ano, je to již poslední prvňák, kterého takto vedu…“ Ano, byl jsem poslední ze čtyř sourozenců nejmladší a proto také poslední, kterého maminka, držíce za ruku, vedla prvně do školy. Maminka a já jsme šli spolu. Může být, v mém věku, krásnější vzpomínka?

Jakousi představu na tehdejší dobu mám, že současně se mnou, v roce 1931, byli jako prvňáci také Edmund Pátek, Stanislav Jemelík, Marie Zobanová, Eliška Skálová, Klotilda Doláková, zda ještě někdo víc, žel, to již v mé paměti není. Pan učitel nás, prvňáky, posadil do prvních lavic ve třídě, děvčata na levou stranu, kluky na pravou stranu od střední chodby mezi lavicemi.

Budiž mi prominuto, že tato moje vzpomínka návratu k domovu bude „o naší“ obecné škole v Hradčanech. Byl bych velmi potěšen, kdyby dříve narození „hradčaňáci“ obojího pohlaví, vzpomněli se mnou a se vzpomínkami se svěřili těm mladším a nejmladším. Věřte, že dlouhá a zasloužená existence obecné školy si to s láskou a úctou zaslouží, zejména ve srovnání se současností.

Povinná školní docházka po první světové válce byla osmiletá. V roce 1931, kdy jsem se stal žákem obecné školy, byla školní docházka rozdělena tak, že nejméně prvních pět roků školní docházky byl povinen každý hradčanský žák prožít v místní jednotřídce. Škola měla jednoho učitele a pět oddělení, pro každé oddělení byla školní výuka stanovena jako pro samostatný ročník. Pokud žák s úspěchem splnil výuku oněch pěti oddělení, měl možnost povinnou školní docházku dokončit na měšťanské škole v Dřevohosticích. Ta původně byla trojtřídní, později, někdy v polovině třicátých let, byl utvořen nepovinný jednoroční kurs, tzv. čtvrtý ročník, jakýsi náznak středoškolského vzdělání. Pamatuji, že učitelé byli povinni absolventům vykat, učební osnova byla rozšířena o výuku těsnopisu, psaní na stroji, francouzštiny, předmět „počty“ dostal název „matematika“ s počáteční výukou aritmetiky a algebry.

Vrátím se k hradčanské jednotřídce s pěti odděleními, kde jako učitel působil pan František Nádvorník. Pocházel z obce Pravčice (u Hulína), byl absolventem učitelského ústavu v Kroměříži. Vesnický život mu byl velmi blízký a známý, což bylo velké plus nejen pro školní mládež, kterou učil a vychovával, ale pro celou obec. Byl to člověk, který si zasloužil úctu u všech občanů vesnice. Byl vzorný a přísný, dbal na to, aby žáci, kteří po pěti letech pokračovali na měšťanské škole, byli vzorně připraveni. A ono to tak opravdu bylo. František Nádvorník byl člověk, který v jednotřídce s pěti odděleními, kde prvňáci začínali psát kamínkem na tabulce, vychovával vzorně své žáky nejen pro další povinnou školní docházku, ale o pro jeho životní existenci.

Na školní zahradě nás učil pěstovat zeleninu, ovocné stromky, každý školák měl možnost naučit se několika druhům očkování stromků, kompostování a vůbec vše, co vyžadovala péče o zahrady místních občanů. Byla to jeho záslužná práce navíc, která byla zejména jeho zálibou, kterou velmi ochotně a nezištně předával všem občanům, kteří o to projevili zájem. Byl to právem pan učitel.

A je nutné se zmínit o jeho skromnosti a pečlivosti jeho osobního života. Každý den začínal stejně. Když přišel ráno před osmou do třídy, všichni žáci povstali, pan učitel se postavil u okna vedle první lavice, a školní vyučování zahájil společnou motlitbou „Otčenáš“. Každodenní částí školní výuky byl také společný zpět některé národní písničky, které nás pan učitel naučil. A věřte, že jsme se na to všichni těšili, bez rozdílu jaký měl kdo se zpěvem úspěch.

Jednou z jeho dalších vlastností byla spravedlnost ke všem žákům. Dokázal rozeznat u každého žáka jeho schopnosti a podle toho volil také pedagogický přístup. Byl přísný, trestal každé nesplnění povinností, nekázeň a lajdáctví, ocenil dobré výsledky žáků, vzorné chování ve škole i mimo školu. U žáků měl autoritu a úctu. S panem učitelem Nádvorníkem jsem ztratil kontakt jeho odchodem na jiné působiště, vzpomínky na něj jsou trvalé. A já jsem přesvědčen, že i to je součást mého návratu k domovu.

Můj trvalý pobyt v Hradčanech skončil nástupem na základní vojenskou službu. A byla to opět moje maminka, která mne, 1. října 1947, s pláčem vyprovodila před vrata mého rodného domu. Oba jsme plakali, jako bychom tušili, že je to rozloučení s rodným domem. A jak budoucí situace prokázala, byla to skutečnost. Bylo to opravdu rozloučení jen s rodným domem, nikoli však s domovem, kterým navždy zůstala moje milá rodná vesnička Hradčany. V mém srdci byly a jsou dosud dvě nesmazatelné vzpomínky - maminka a rodná vesnička.

Často v mém věku srovnávám poznatky získané životními zkušenostmi se současným děním kolem sebe. Domov je jako strom, který vyroste ze semene. Návrat k domovu považuji jako návrat k situaci, ve které lidé domov ctili, zachovávali a bojovali za něj. Nové dějství už má jiné kulisy. Zmizela pravidla, vitalita a schopnost reprodukce přírody a jistota člověka se ocitá na pokraji zhroucení. Strom bez kořenů neroste, společnost bez pohledu na své dějiny je v rozpadu. Občanská společnost je nedílnou součástí domova. Pokud je ohrožena, je ohrožen i domov.

 

Ze vzpomínek pana Evžena Vaculíka

Předposledním řídícím učitelem v této malé jednotřídce byl p.uč. Oharek. Na jeho činnost má velmi hezké vzpomínky pan Evžen Vaculík, který se o ně chce podělit s ostatními, někteří z vás si jej jistě budou ještě pamatovat. Následující řádky jsou souborem vzpomínek na muže, jenž byl dle pana Vaculíka velice milý a laskavý učitel.

Historie jeho činnosti se začíná psát roku 1950.Do Hradčan přijíždí mladý, čerstvě ženatý muž, s těhotnou manželkou po boku, hledající ubytování. Zanedlouho po nástupu do školy jako řídící učitel mu manželka porodí první dítě - dceru. Ve škole si velice rychle nachází oblibu u žáků, ti jej milují především za jeho citlivý přístup, kdy bez zbytečného křiku vysvětlí látku a dává možnost prosadit se všem bez rozdílu. Již zanedlouho po začátku svého působení se mu daří zlanařit děti k vytvoření divadelního souboru a nacvičování divadelních představení. Ve stejné době už funguje divadelní soubor mezi dospělými v obci. Ti právě hrájí např. hry Domov nebo U pokladny stál. Přichází rozhodování o nové hře, kterou soubor nově nacvičí. Evžen Vaculík přichází s nápadem hrát Goldoniho Lháře a učiteli se během krátké doby daří sehnat jak scénář, tak rovnou navrhnout i obsazení pro jednotlivé potavy z hry. Na scénu se tak v pestrých převlecích a s tvářemi překrytými líčidly dostávají - František Barbořík, Vladimír Tihelka, Josef Žákovský, Ladislav Školoud, Ladislav Sklenář, Miroslav Tihelka, Milada Jančíková, Dražka Jemelíková, Stanislav Vaculík, Marie Vaculíková, Oldřich Kuča, Vojtěch Složil a Evžen Vaculík. Režisérem se stal pan Stanislav Oharek.

Působení tohoto výborného učitele v hradčanské jednotřídce trvá několik let, vzhledem jeho kvalitám však netrvá dlouho a opět se stěhuje. Jeho učitelské praxi se dostává náležitého uznání a stává se ředitelem ve vícetřídce v Prosenicích. Také zde byl mezi dětmi velice oblíben a užil si několik dalších let práce s dětmi. Jeho osud mu však zpečetilo vlastní zdraví, postihl jej infarkt. Umírá v roce 1968 několik dní po obsazení naší země Rudou armádou. Ani na smrtelné posteli mu není okolní dění lhostejné a než naposledy vydechne, stačí ještě říct: „Co já teď těm dětem řeknu...“

Holešovský hřbitov se tak stává místem posledního odpočinku jednoho z nejlepších učitelů, jakého místní škola, děti i rodiče zažili.

Po odchodu učitele Oharka do Prosenic zde chvíli bydlí učitel Koch.  Jeho působení má ale velice krátké trvání, jeho opakované potyčky s tehdejším režimem se mu stávají osudnými, je suspendován a děti si již nikdy nezaučí. Práci našel v Lipníku nad Bečvou v místní pobočce společnosti Kazeto.

Do hradčanské školy pak přichází poslední učitel, dětmi velmi očekávaný. Po předchozích zkušenostech s učitelem Oharkem jsou zvědavé, co jim nový učitel přinese za změny. Po několika dnech jsou již zklamané, mimoškolní činnost uvadá, učitel věnuje pozornost jen učivu, které je nutné probrat podle osnov a žádné další aktivity pro děti nevymýšlí. Děti neoslovil ani svým přístupem, citlivé zacházení učitele Oharka zastupuje křik, peskování, výtky a pohlavky. Mezi dětmi také kolují zvěsti o pozitivním vztahu jejich učitele k alkoholu, přezdívají mu Saburov a už se ani nezabývají tím, proč je opět učí jeho žena. V roce 1962 se zvěsti o jeho chování donáší až na inspektorát v Přerově, učitel o místo na hradčanské škole přichází, ta je posléze spojena s Pavlovickou vícetřídkou a učitel Ondračka dále učí tam pod dohledem ostatních kantorů.

Tyto události byly jedny z posledních, které se udály na obecné škole, která zde úspěšně fungovala od přelomu století a vychovala nespočet dětí.

 

Vzpomínka na domov

Oldřich Tihelka, září 2009

 

Domovem mi drahým má rodná vesnička,

Hradčany, v údolí mezi kopci, milá a maličká.

Je zlatá a srdci vždy tak blízká,

je moje, a velmi se mi stýská ….

Jak rád bych se vrátil, k mamince a tátovi,

žel, už nejsou mezi námi, jen srdce zabolí ….

 

Mnozí z nás už nejsou mladí, léta běží, vážení ….

Děti odcházejí z domu, ta se vdá, ten ožení.

Už vnoučátka se batolí, Dědo…., Babičko….,

ale Ty jsi pořád pěkná, moje vesničko!

 

Neměli to tenkrát lehké naši dědové,

z kamení tu dobývali kůrky chlebové.

Přesto těžké živobytí, bývávalo veselo,

a těch dětí, co se tady z lásky rodilo.

Na ty děti bývala jsi vždy bohatá,

vyrostli z nich správní chlapci, pěkná děvčata.

 

Ve světě se neztratili, uměli vzít za práci.

Můžeš být dnes na ně hrdá, jsou to rodáci.

Stalo se již tradicí, že s úctou vzpomínají rodáci,

všichni, ať jsou kdekoli, stejně jako domácí.

 

Přišli jste si popovídat, přišli posedět?

Navzájem se potěšiti, ale také dozvědět?

Každý toho má na srdci jistě víc než dost,

zavzpomínat na ten život, také na mladost.

Prosím, při tom povídání, ať vzpomene si každý,

také na Ty, co z rodné vísky odešli už navždy

 

A nakonec, ať jste každý ještě dlouho zdráv,

ať se na tom Božím světě můžete radovat.

Ve svém srdci, ve své duši, psáno mějme každý,

že milované Hradčany, patří nám všem a navždy.


Vánoce, na které rád vzpomínám - Ing. Oldřich Tihelka

Je to již víc ne šedesát let, kdy jsem prožil poslední Vánoce v rodinném kruhu a v rodné obci. A věřte, že si na vánoční dobu a jejich každoroční průběh se všemi tradicemi, bez nichž by to možné ani nebylo, každým rokem vzpomínám a o tom, jak to bylo krásné, vyprávím svým dětem a vnukům.

Počátkem předvánoční doby v Hradčanech byl svátek Kateřiny. Byla to jakási povinná tradice, že o poslední sobotě nebo neděli před sv. Kateřinou, se konala tzv. “Kateřinská zábava“, pod patronací dobrovolného hasičského sboru. I přesto, že moje účast na kateřinské zábavě, vzhledem k mému věku, by se dala spočítat na prstech jedné ruky, zážitky jsou stále jako živé. Tehdy totiž, na rozdíl od současné doby, bylo mládeži obojího pohlaví umožněno účastnit se jakékoli taneční zábavy až po dosažení věku osmnácti let. A bylo to možné ve slušném, byť prostém a čistém obleku. Bylo to “trochu“ jiné než v současnosti, nejen pokud jde o oblečení, ale vůbec, zejména o tradiční tance jako byl valčík, tango a samozřejmě česká polka “našest“. Nejedna tanečnice měla vzpomínky z kateřinské zábavy ještě několik dnů poté. Slušela by se také vzpomínka na hudbu, která hrála k tanci. Nepochybně by to bylo zpestření, ale o tom až někdy jindy.

Od začátku adventu ve všední dny konala hradčanská mládež návštěvu mariánské mše sv. pobožnosti zvané “roráty“. Za každého počasí, před půl šestou hodinou ranní, byl pod lampou u Horákova gruntu, sraz mládeže, odkud byl společný odchod do Pavlovic “na roráty“. Vzpomínám, jak jsme všichni v kostele zpívali při mši onu krásnou píseň “Rosu dejte nebese, shůry“.

Adventní doba měla další významný den, který měl prostý název “chodění Mikuláše“. Přesto, že mikulášské události se všemi hlavními tradicemi se konaly až šestého prosince, přípravy na jeho “příchod“ měly počátek již na přelomu měsíců listopadu a prosince. Svatý Mikuláš, jak křesťanská historie uvádí, byl štědrým dárcem těm, kteří to nejvíce potřebovali. Nicméně jeho štědrost se projevila pro všechnu hradčanskou mládež, bylo proto nutné jeho příchod předem veřejně připomenout. Mikuláš rozdával dětem cukroví a těm nejmenším, kteří ještě nevěděli, že ono cukroví připravily vždy jejich hodné maminky, značně přispěly večerní červánky při západu slunce. Byl to důkaz toho, že Mikuláš peče cukroví. Bože můj, jak to bylo krásné, vidět přitom na tvářích těchto malých tvorečků radost.

Příchod Mikuláše byl v Hradčanech připravován také velkým práskáním provazcovým pletencem, tzv. bičem, jehož největšími horlivci byli bratři Metoděj a František Klvaňovi, k nimž se občas přidal Slávek Dančák. Upletení provazcového biče s použitím “cukrového špagátu“ aby práskal, dokázali jen někteří. Bylo to jejich tajemství.

K příchodu Mikuláše uvedu jednu příhodu, které jsem byl svědkem. Bylo to na počátku měsíce prosince, když před skupinku asi deseti až dvanácti letých kluků, přijel někdo s koňským zabláceným povozem, odněkud z lokality zvané “hýk“. Zastavil a řekl: kluci, co tu stojíte, já jedu z héku a viděl jsem tam, jak se Mikulášovi v tom rozbláceném terénu rozlámal vůz plný cukroví. Jděte tam a nasbírejte si pro sebe!

Jaké bylo moje překvapení, když za několik hodin jsem viděl u nás na dvoře, jak můj bratr Vladimír a Tonda Dřímal, si čistí boty a šaty od bahna. Maminka se jich ptala, kde byli, že jsou tak špinaví? Z jejich odpovědi bylo cítit velké zklamání. Řekli: byli jsme v héku, kde se měl Mikulášovi rozlámat vůz s cukrovím, není tam nic. Inu, tehdy mládež na pověsti věřila. Někdy to nebylo šťastné, jako tato příhoda, ale bylo to krásné.

Štědrý den byl počátkem vánočních dnů. Byl to cosi tajemného, krásného a svatého. Tradičně se strojil vánoční stromek, připravovaly a ukrývaly se dárky, které měly být překvapením až po štědrovečerní večeři a samozřejmě kdo chtěl vidět “zlaté prasátko“ držel přísný půst. Zda ho viděl a v jakém stavu, dalo by se hodně vyprávět. Rozsvícení vánočního stromku předcházela štědrovečerní večeře, někde s tradičním kaprem, někde se smaženými vepřovými řízky Byla to slavnostní chvíle, na kterou se těšili všichni, pochopitelně nejvíc děti. Štědrý večer jsem zpravidla odbýval na třech místech: doma v rodinném kruhu, poté na vesnici v kruhu kamarádů “střelbou“ s použitím karbitu a plechovek od konzer, a společný odchod na půlnoční mši do Pavlovic. Vzpomínám, jak všichni dobrovolně udržovali jakýsi řád, který byl součástí vánočních svátků. Bylo to slavnostní a krásné. Do toho všeho bylo slyšet vánoční koledy, bylo vidět koledníky, kteří byli obdarováni připravenými dary zpravidla různými potravinami, šatstvem apod. Z rádia zněla “Vánoční mše“ Jakuba Jana Ryby, lidé byli k sobě navzájem opravdu štědří, laskaví a slušní.

Následující dva sváteční dny byly naplněny svátečním duchem u všech lidí, věřících i ateistů. Vánoce byly krásné tím, že je lidé ponejvíc považovali jako svátky lidské duše, lásky a pravdy.

Je mnoho dalších zážitků a vzpomínek na vánoční svátky v Hradčanech. Jsem přesvědčen, že stejně jako já, vzpomínají mnozí pamětnici, že bychom mohli dlouho se vzájemně doplňovat, a hlavně, srovnávat vánoční svátky z doby našeho mládí se současnými.

Drazí a milí rodáci z Hradčan! Rád bych Vám stiskl ruku a popřál opravdu krásné, šťastné a radostné prožití vánočních svátků, zejména hodně zdraví a dobré pohody. A také bych rád připojil obdobné přání do příštího roku 2010. Bohužel, není to možné. Prosím, přijměte proto moje přání touto cestou a věřte, že tak činím velmi rád.

                                                                         

 

 

Svoz odpadu v obci v r. 2016

Svoz komunálního odpadu probíhá každé sudé pondělí, tj. 5.1., 19.1. atd.
Svoz plastů probíhá každé liché pondělí, tj. 12.1., 26.1., 9.2., 23.2. .....
Svoz papíru a skla probíhá nepravidelně na telefonické objednání v nejbližším svozovém dni.

ELEKTRONICKÝ ZPRAVODAJ SMO ČR

č. 3 / 22. února 2016

SMO ČR

Realizace Schneedorfer Technologies

 

 

25. 4. Marek

Zítra: Oto

Vesnice Ol. kraje 2013

Krátké video o obci

Zpravodaj Policie ČR
Ke stažení
 http://www.policie.cz/clanek/uzemni-odbor-prerov.aspx

Aktuální počasí

http://www.slunecno.cz/

Motivační citáty

"Mít koho milovat, je RODINA. Mít místo kam jít, je DOMOV. Mít obojí je POŽEHNÁNÍ."

http://www.motivacni-citaty.cz

Návštěvnost stránek

165803